Cherry

12. prosince 2013 v 15:48 | nAΣnsi Seuτa |  My stuff ^.^
Etto... ._.'''''''''''' Dřív jsem psala povídky, pokusy o knížky a jiný s***** skoro každý den... pak mě to přešlo, jelikož mě některé dost hnusné reakce odradily... ale dostali jsme za úkol slohovou práci - vypravování, tak jsem něco stvořila. (samozřejmě je to totálně absurdní kravina :D ˇ^ˇ)
A na svůj blog to snad mohu dát :O So... why not?

New York. Město se v noci probouzí k životu.
Nikdy jsem si nebyl tak docela jistý, co na něm lidi tak přitahuje. Hvězdy zakrývá clona smogu. K mým uším se nepřetržitě dostává křik a hluk způsobený provozem na 95. dálnici. Pohybovat se venku bývá často o krk, protože mafie svá chapadla rozpíná všude.
Dnes večer jsem vyšel z domu na jednu ze svých řídkých vycházek - kvůli Trudy. Práce v kabaretu byla náročná pro tak vztahovačnou osobu, jako je ona. Jakmile se jí nějaký z těch štamgastů jen letmo dotkl, začínala panikařit. Do telefonu mi pak o překot zněly litanie nadávek prokládané záchvaty plačtivosti. Tentokrát zněla obzvlášť hystericky.
Neměl jsem s ní nijak zvlášť dobrý vztah, ačkoli byla jedna z mála osob, které jsem mohl považovat za své přátele. Mít Trudy opravdu rád popravdě nebylo vůbec lehké a to nejen kvůli její přecitlivělosti.
Našel jsem ji před jejím pracovištěm. Po záchvatech plačtivosti obvykle nebývala ještě dlouho schopná dojít domů. Tedy objednat si taxi.
"Jdeš pozdě." Trudyin tenký hlas byl pisklavý a vyčítavý jako vždy. Těžko uvěřit, že na pódiu se měnila ve zkušenou zpěvačku, jejíž silný hlas si podmanil už nejedno srdce.
Jakožto správný gentleman, kterým jsem byl snad jen ve chvílích strávených s ní, jsem si pouze sundal klobouk a její poznámku nechal bez odpovědi. "Těžký večer?"
"Dva po mně vyjeli! Už zase," zaštkala dramaticky. Sklonil jsem se k ní, abych jí ve sporém pouličním osvětlení lépe viděl do tváře. Večerní líčení měla rozmazané, rtěnka tvrdošíjně ulpěla jen v koutcích rtů a vpíjela se do tváří. Právě její červeň mi připomněla Cherry.
Ach, sladkou Cherry s její podmanivou vůní. Rudá barva k ní patřila, jinak bych si ji ani nemohl představit. Uvědomil jsem si, jak moc mi chybí, neboť naposledy jsem se s ní setkal ráno.
Také jsem si, nikoli poprvé, uvědomil, že je mi Trudyino stěžování úplně volné. "Zlato, to mě moc mrzí," řekl jsem soucitným tónem, který zněl asi dost falešně. Ne, že bych měl v plánu dělat si s tím těžkou hlavu.
"Zase jsi myšlenkami někde jinde, že ano?" odsekla podrážděně. Vztáhl jsem po její dlani ruku a Trudy mě odstrčila. "Nemám ponětí, proč se s tebou vůbec zahazuju!"
"Ty jsi mi zavolala," podotknul jsem jemně. "Vždycky to uděláš."
Trudyiny oči se proměnily v úzké škvírky. "Tak si jdi," sykla tónem, který signalizoval, ať se o to ani nepokouším. "Běž za ní! Stejně tě jednou zničí. Jsi tak závislý, až jsi nemocný, hlupáku!"
Věděl jsem, že její zuřivost brzy opadne, proto jsem pevně obemkl prsty kolem jejích rukou a vtiskl jí krátký polibek na tvář. "Vrátím se, až si to budeš přát."
"Tupče!" křikla ještě za mnou, ale rozhořčení v jejím hlase už zdaleka nebylo tak patrné.
Cestou domů jsem nemyslel na nic jiného, než na Cherry. Jakmile jsem o ní jednou začal přemýšlet, nebylo úniku. V hlavě mě pronásledovala dnem i nocí, moje prokletí a spása. Možná měla Trudy pravdu a já jsem opravdu byl nemocný. Nemocný láskou k Cherry.
Už, už jsem doma. Klobouk se mi podaří odložit na věšák až na druhý pokus, jak jsem nesoustředěný. Tak moc se na ni těším. Moje rty už brzy okusí její sladkost.
Čeká na mě v temné stísněné místnosti, ve skle oděná. Naberu si kousek Cherry do úst. Bože, je tak dobrá!
Třešňové marmeládě nemůžu odolat.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama